Příběh

Na začátku byla láska. Pohoda, vánek, dlouhej kouř. Malovane prstiky

Pár let super. Opravdu jen pár. Ale byla to slepá láska. Alespoň tedy z mé strany byla slepá jako patrona.Dnes už to nechápu. Byla jsem fakt totálně vymletá a zobala mu z ruky.

Proč vlastně?

Nebyl ani kdovíjak pěknej, ani zazobanej, (ačkoliv na tohle jsem nehrála nikdy ani před tím, ani potom), ani nijak charizmatickej, jen…to prostě s babama uměl.Byl společenskej, milej, oblíbenej, dobře uměl vyprávět vtipy a byl hrozně ukecanej, byl schopnej vám vykecat další díru do hlavy…Už byl jednou ženatej, než jsme se vzali, a o to dítě nejevil v podstatě žádnej zájem. Když měl jít za chlapcem na návštěvu, vždycky se na něco vymluvil.Alimenty v té době platil, na dítě a dokonce i na jeho mámu, v podstatě na náš úkor, ale s tím jsem do manželství šla, věděla jsem to. Zpočátku jsem ho vyloženě nutila, aby za svým synem jel, aby se snažil, nemohla jsem přijít do jinýho stavu a bála jsem se, že mi to jednou vyčte, že kvůli mně přišel o dítě…

Bóóóóoóóóóóže jaká já byla tenkrát husa!!!

Mělo mě to už tehdy varovat, ale jak říkám, šíleně jsem ho milovala.

Nelituju ničeho. Nemá smysl dneska lepit piliny do polínek.

Posléze se nám tři roky po sobě narodili dva kluci, kteří jsou už dnes dospělí.

Jsou skvělí a já je samozřejmě miluju.

S jejich otcem jsme se po šestnácti letech manželství rozvedli. On pak vytvořil další rodinu, s třetí ženou měl čtvrtého syna.

A před sedmi lety spáchal sebevraždu.

Nechal nám všem spoustu starostí.

Nejen finančního rázu.

Psychický dopad, jaký to mělo na jeho ženu a na syny, to bylo téměř zničující.

Naše manželství začalo haprovat chvíli před tím, než mi zemřeli rodiče. Já jsem to nevnímala, neviděla, měla jsem spoustu práce a starostí s dětmi. Otáčeli jsme odjakživa každou korunu. Byl v práci věčně, domů chodil v podstatě jen přespávat. Přesto jsem ale musela přemýšlet, zda koupit krabici Sunaru, nebo banány. Bylo mi to divný, ostatní jeho kolegové z branže, pracoval jako vedoucí v Potravinách, kupovali nová auta, chaty, kožichy, dovolené, a my? Nic…jen občas na chatu, kterou jsem zdědila po našich. Nepřemýšlela jsem o tom. Milovala jsem ho a v podstatě mi to bylo jedno. Ale když téměř při každé inventuře vyskočilo manko, bylo mi to podezřelý, samozřejmě.

*Přece mi nějak pomůžeš, musím to zaplatit, jinak mě zavřou!!! 

Argumentoval a tlačil na city. V té době jsem nechodila do práce, kluci byli malí, věčně nakřapaní, měla jsem jen večerní úklidy na poliklinice, bydleli jsme naproti. Šla jsem si půjčit. Nejdříve k rodičům, dokud žili, pak ke kamarádce, pak do banky, půjčku jsem platila půjčkou, co půl roku se tohle opakovalo. Nesčetněkrát. Půjčky jsem horko těžko platila z toho mála, co jsme měli, a jen jsem se trochu vzpamatovala, bylo to nanovo. To, že už v tý době ,,gambleřil“, a prachy do automatů bral z tržeb, jsem se dozvěděla až hodně dlouho po rozvodu. Nevím, kam jsem tehdy dala rozum.

Trvalo to několik let, hubovala jsem, dohadovali jsme se, vztah skřípal. Jenže mě vždycky „umlátil“ argumentama, který si vycucal z prstu. Nikdy jsem nic neověřovala, věřila jsem mu, co říká. Pořád ještě jsem mu věřila. Kluci ho milovali. Milovali ho i přesto, že se jim moc nevěnoval, ale byl v podstatě hodnej, když byl dobře naloženej, jeli jsme někam na výlet, nic mimořádnýho, normální tuctová rodina. Jenže se to kumulovalo, peněz bylo stále méně a méně, posléze vytvořil ještě sekyru na berňáku, neodevzdal DP, dostal dodatečnej daňovej výměr – strašnou rachejtli, a už to svištělo. Dluhová spirála se roztočila jako namydlenej blesk. A ten blesk sjel až do dluhovýho pekla. Dluhy narůstaly, penále taky, exekutoři si podávali dveře. Většinou jsem je nějak ukecala, že nic neolepovali, jen si vyfotili nebo natočili zařízení bytu. Než k tomuhle došlo, tak co mělo nějakou cenu, to jsem odstěhovala k bráchovi. Manžel byl pořád nad věcí.

*Prosím tě, co z toho děláš vědu, peníze budou, my nebudem! Jak hlubokou měl pravdu, asi tehdy netušil ani on sám. Měla jsem pupínky, když jsem tuhle hlášku slyšela. Když někdo zazvonil, vyskočily mi oparyBlbě jsem spala, hubla jsem, ale to mi vadilo ze všeho nejmíň. Když je malér, vždycky hubnu.

A styděla jsem se. Strašlivě, zoufale, do morku kostí jsem se styděla, že jsme chudí, že svým dětem nemůžu dát to, co bych jim dát chtěla. Celé jejich dětství i pak jsem jim stále dokola vysvětlovala, že je miluju, že není důležitý, jestli budou mít na zádech na mikině obtisky známých sportovních firem nebo cokoliv jinýho, že je důležitý, že je miluju, bezpodmínečně a napořád, a že lásky budou mít vždycky dost, prostě tak to je. Ještě jsem k tomu dodávala, že láska je zadarmo, že je nekonečná a nevyčerpatelná. Láska k dětem tedy určitě.

Snažila jsem se jim ale taky vysvětlovat, že lásky se nikdy nikdo nenají, a že peníze jsou pro život zcela nezbytný. Teda pokud nebudou žít v jeskyni a živit se lesními plody.

Vztah šel ke dnu. Vnímala jsem to, ale zavírala jsem před tím oči. Nebyly peníze, nebyly společné víkendy, ubýval sex, přibývalo prů*erů. Snažila jsem se bojovat a snažila jsem se i věřit tomu, že zrovna moje děti budou vyrůstat v úplné rodině. Že je to definitivně v háji jsem si uvědomila o pár let později. Pracovala jsem pro spoustu pojišťoven, když končil monopol na povinné ručení jedné nejmenované pojišťovny, a já vyhrála zájezd na Malorku.V únoru ;o)Nešlo jej zpeněžit.

*Tak jeď, já ti teda ty tvoje děti pohlídám, prohlásil tehdy ještě manžel velkoryse. Už to mě namíchlo, protože jsou i jeho samozřejmě. Ale jela jsem. Na týden. A za celý týden jsem na něj nevzdechla.

Když jsem ho spolu s dětmi viděla pak na letišti, došlo mi, že je to definitivně v trapu.

Rozvedli jsme se po dohodě koncem téhož roku. Kolik let jsem to pociťovala jako stigma!!! Já jsem zklamala, já jsem rozvedená! Ještě další dva roky jsme bydleli v jednom bytě. Bylo to náročný.

*Chceš děti? No tak si je nech. Já se bez nich obejdu. Nahlásil. Tečka.

Detaily vás nebudu zatěžovat, to je jiný příběh.

Kluci to odstonali. Doslova a do písmene. Ale zvládli to. Jsou z nich slušní, pracovití lidé, jsou na mě hodní.

Valná většina půjček v bankách byla psaná na mě. Bývalý manžel se k tomu tehdy postavil jako chlap: *Co bys asi tak chtěla?  Máš všechen majetek (rozuměj: zařízení bytu) a já za tebe budu platit tvý dluhy? Jsi asi odněkud spadla ne???

Zkrátím to.

Kluci vyrostli, vychovala jsem je, i s tou spoustou existenčních starostí, které mi rostly přes hlavu. Posléze jsem i našla práci, kde jsem slušně vydělávala, ale pořád to bylo málo. Vyrážela jsem klín klínem, byla jsem psychicky i fyzicky zdeptaná.

Nakonec to dopadlo, jak to dopadnout muselo.

Zhroutila jsem se.Vždycky jsem si naprosto zcestně myslela, že se hroutěj  jen postklimakterický blondýny, který nemaj do čeho píchnout, tak si vymejšlej blbosti. Jasně, taky blbost. Jsem Beran, pragmatický realista, ale tohle???

Tomu prostě neporučíš.

Syndrom vyhoření, jako když ho ,,vyštepuje“, k tomu chronický únavový syndrom, posléze sociální fobie, fakt masakr.

Myšlenky na smrt a hledání smyslu života. A dvě děti, který mě pořád ještě potřebovaly. Nebýt toho, že jsem je denně měla na očích, tak…nevím. Žili pár týdnů o houskách s máslem a o ,,kudrnatý“ polívce, než jsem byla schopná trochu fungovat. Měsíc jsem nevylezla z postele, prostě jsem neměla pořádně sílu ani na to, abych přešla kvartýr, a uvařila třeba.

S vypětím veškerých sil jsem se párkrát za den doplazila na záchod nebo vysprchovat a pak zase zcela vysílená na mnoho hodin usnula.

Horko těžko jsem byla schopna dodržovat základní podmínky lidskýho bytí, hygienu a něco do pusy. V podstatě mě mí kluci drželi při životě. Aniž si to uvědomovali. Trvalo to víc než rok, a když jsem se trochu vzpamatovala, našla jsem nádor na prsu. Psychicky jsem byla zase zpátky.

V pekle…

V pondělí nález, čtvrtek k doktorce a na histologii, v úterý už jsem ležela na stole, nádor jsem si nechala radikálně vyndat i když to nebylo zcela nutný, ve středu domů.

*Čučet z okna a převazovat si to můžeš sama, tak nezacláněj! :) povzbudila mě moje úžasná doktorka z ,,kozí poradny“. Je tam do dneška.

Naštěstí to bylo nezhoubný. Super, aspoň něco je v pohodě.

Takže znova do života. Pracovala jsem, platila splátky, když na ně zbylo, když na ně nezbylo, tak…jsem neplatila, prostě jsem na to neměla. Splátky nestačily pokrývat ani úroky. Dluhy narostly do astronomických rozměrů. Nezůstalo mi nic, jen osobní věci. Přišla jsem i o byt a malinkatou chatičku, zvíci velikosti kapesníku. Bydlela z velkorysosti známých. Posléze i z toho sešlo…

Dala jsem v životě leccos, devět operací, tucet narkóz, náhlé úmrtí rodičů, 2x klinická smrt syna při astmatickým záchvatu, čtvrt roku vypnutej proud, zjištění, že mladší syn žebrá nebo na rampě u obchodu vybírá kontejner, kam vyhazovali třeba poškozené promáčknuté jogurty a podobně, ale bezdomáče??

To teda fakt nedáááám! Ani z leknutí…to fakt nedám!!!

Zase jsem zhubla.

Starší syn mi podal pomocnou ruku, abych nezůstala na ulici, se slovy: *Pořád ti mám co vracet.

Nebýt jeho, ani nechci pomyslet na to, kde bych dnes byla…

ALE NIKDY JSEM ANI NA OKANŽIK NEPŘESTALA VĚŘIT TOMU, ŽE TO PROSTĚ DÁM!!!

Pracuji, mám střechu nad hlavou, a vím už, že to zvládnu. Myšlenky na to, že to skončím, mě už dávno pustily, nejen s ohledem na to, že si hodil pentli (obrazně řečeno, zabil se jiným způsobem) táta mých dětí.

Cervena fajfkaMotivaci k životu mám, našla jsem pevnou půdu pod nohama

Cervena fajfkaNakonec: když jste na dně, máte se aspoň od čeho odrazit.

Cervena fajfkaA rubáš stejně nemá kapsy. Kecy? Z nouze ctnost? Možná, ale je to tak.

Kdo to nezažil, nepochopí…

Já vlastně ani dost dobře sama taky nechápu, kde stále beru sílu. Mnoho dlouhých let…Ještě pořád z toho nejsem venku.

Ale: Byť se to zdá dost absurdní, hodně mi to dalo:

colorful-1197308__340 Naučila jsem se dělat ,,z p*du kuličku“, jak říkávala moje babička

colorful-1197308__340 Naučila jsem se být vděčná za každou skývu, kterou držím v ruce.

colorful-1197308__340 Naučila jsem se, že lze žít skutečně s málem.

colorful-1197308__340 Naučila jsem se být otužilá, když jsem pár měsíců brzy zjara bydlela v mrňavé chatě, kde šla pára od pusy, protože jsem neměla na to, abych topila celý den. Když tam bylo jóóó velký teplo, bylo patnáct stupňů, ráno jen osm nebo deset.

colorful-1197308__340 Naučila jsem se maximálně využívat zdroje z přírody. Např. čaj není třeba kupovat, můžete si jej „natrhat“ na louce nebo v lese (třezalka, borůvčí, ostružiník, bříza, pampelišky atd, atd…)

colorful-1197308__340 Nemusíte mít denně teplé jídlo, nakonec syrová strava je podstatně zdravější ;o)

colorful-1197308__340 Naučila jsem se, že platí doslova a do písmene, že v nouzi poznáš přítele. Zůstalo jich skutečně velmi málo proti těm, kterým jsem pomáhala já, když potřebovali oni. Spočítám je na prstech jedný ruky, včetně synů a to miještě jeden prst zbyde.

colorful-1197308__340 Naučila jsem se, že není důležitý, co máš, ale jaký jsi, a jací jsou tví přátelé.

colorful-1197308__340 Naučila jsem se nevěřit tolik lidem a zjistila jsem, že gentlemanské dohody fakt neplatí.

colorful-1197308__340 A na prstech tý samý ruky spočítám, kolika lidem věřit můžu. Ty ostatní, kteří mi ublížili nebo mě podvedli, jsem tvrdě uřízla.

colorful-1197308__340 Naučila jsem se ověřovat si všechno, co mi kdo nakuká.

colorful-1197308__340 Naučila jsem se, že to, co má člověk v hlavě, vám nikdy nikdo nemůže sebrat.

colorful-1197308__340 Naučila jsem se být sama sebou.

colorful-1197308__340 Naučila jsem se žít sama za sebe a ne tak, abych se svým chováním, jednáním, zevnějškem a já nevím čím vším, zavděčila ostatním. Komukoliv.

Na co? K čemu? Proč byste měli fungovat tak, jak okolí očekává? Jenom proto, abyste se zamlouvali jiným?

Buďte vždy jedině – sami za sebe.

Málokdo to chápe.

* Žiješ nestandardně, slýchala jsem opakovaně od svých nejbližších.

Já byla ráda, že vůbec žiju!

*Změnila jsi se…

Jasně, že jsem se změnila, každý se v toku času mění, každý!

Nemění se snad jen idiot (diagnózou, nikoliv charakterem) a to ještě kdoví jestli…

A takováhle zkušenost člověka změní hodně.

colorful-1197308__340 Naučila jsem se mít se hodně ráda, ráda takovou, jaká jsem. Se vším všudy.

Jinak to totiž nejde zvládnout!

Ani náhodou!

Sobecké myslíte? Nikoliv, je to nutnost!

Hodně jsem četla, chytala rozumy všude možně, vzdělávala se.

A abych se z toho všeho nezbláznila úplně, posléze jsem začala psát.

A radit těm, kteří  jsou na tom obdobně.

Těm, kteří neví, kam se vrtnout ,  kteří mé rady vítají.

Kozel zahradníkem?

Možná.

Ale věřte mi, že vás pochopím, ukážu cestičku, řeknu co a jak.

Když jste zrovna na chemoterapii nebo po operaci, bouračce a já nevím co ještě, žádný doktor vás nepochopí tolik, jako ten, který to taky přežil.

To je zcela zákonitý.

Tohle je totéž.

Ukážu vám vhledy, o kterých teď nemáte ani tušení.

Poradím vám finty, co a jak udělat, než do toho pekla sklouznete úplně.

Nebo lépe – abyste do něj nesklouzli.

Popovídáme si a pokusíme se najít řešení.

Přečtěte si mou knížku.

Vím, že vám hodně dá.

A pak….

Zavolejte mi, nebo napište e-mail.

Můžeme se i potkat a popovídat si, když budete chtít.

Přeji vám hodně odvahy a síly.

Karla